12. 7. 2015

Můj první maraton

Uběhl jsem svůj první maratón. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, pokud bych to však neběžel po měsíci a půl tréninku beze změny jídelníčku jen s občasnými výběhy kolem Stromovky. Proč? Asi jsem tak trochu blázen. Nebo ne?


Řekl jsem si, že bych mohl trochu protáhnout nohy...


Běhat jsem aktivně začal před zhruba 6 týdny. Nikdy předtím jsem žádný sport nedělal. Spousta mých kolegů a kamarádů také běhá nebo začala běhat a tak jsem si řekl, že bych po práci v kanceláři mohl trochu protáhnout nohy. Celý svůj krátký pracovní život jsem musel přes den stát. Díky tomu jsem získal jakousi odolnost proti bolesti nohou. V kanceláři máme polohovací stoly a tak se snažím stát i nyní při práci u počítače.
Nechal jsem si tedy u pána v oddělení běžecké obuvi poradit, jaký typ bot si mám koupit. Pár dnů na to jsem si navlékl kraťasy, obnošené reklamní tričko, nazul boty a vyrazil.

První 2 týdny jsem běhal trasy kolem 5 až 7 kilometrů vždy kolem Stromovky. Občas jsem to vzal nahoru přes Letenské sady. Vždy jsem přišel domů ve skvělé náladě s vyčistěnou hlavou, což byl můj primární cíl běhání. Něco tomu však chybělo. Věděl jsem, že jsem ani zdaleka ještě nebyl na hraně svých sil.

Začal jsem se tedy dívat na různá videa a weby o běhání a snažil se najít nějaké techniky, které by mi pomohly. Zkusil jsem se pořádně protahovat před závodem a po něm. Jinak jsem nic rapidně nezměnil. O zhruba týden později jsem si dal svoji první "desítku". Super pocit, ale pořád to nebylo ono. Říká se, že když dá člověk 10 km, tak do půlmaratonu je to už jenom kousek.

Půlmaraton kolem Vltavy


Domluvil jsem se tedy s kolegou z práce, že zkusíme dát půlmaraton kolem Vltavy. On jej taktéž ještě nikdy neběžel, ale běhá trochu delší dobu než já, zhruba 10 kilometrové tratě.
Vyrazili jsme v 9:30 s tím, že se sejdeme v 10:00 před Tančícím domem. Nastavili jsme si svoje ideální tempo a občas byla možnost si i povídat. První krize přišla kolem 12. kilometru, kdy jsme oba dostali obrovskou žizeň. S sebou jsme nic neměli a já jsem měl ještě tu nevýhodu, že jsem se ráno málo najedl, takže mě pobolévalo břicho. Zachránila nás na 14. kilometru benzínka, kde jsme do sebe v rychlosti kopli malý džus. Po občerstvení už jsme čekali jen příjemný konec, který si užijeme na maximum. Moje plány mi zhatil pár minut poté puchýř pod levým prsteníčkem na noze kvůli srolované ponožce. Zatnul jsem tedy síly a běžel přes bolest. Nakonec jsme to zvládli bez pár sekund za rovné 2 hodiny. Pro nás oba výborný čas. Oba jsme měli dost, ale já chtěl ještě víc...

Dám si burger a nealko pivo a zkusím Maraton


Příprava

O další dva týdny později jsem se rozhodl zkusit "plnou palbu". Říkal jsem si v duchu, že prostě poběžím, co to půjde, a až nebudu moct, skončím. Začal jsem tedy číst články o přípravě na maraton.
Prý nemá cenu razantně měnit jídelníček, protože tělo by se necítilo v kondici. Chtělo by to přípravu. Den předtím jsem si dal burger a nealko pivo a cítil jsem se skvěle :-) Řekl jsem o mém plánu několika kolegům, kteří si klepali na čelo, abych měl ještě větší motivaci. Večer jsem si připravil všechno oblečení a doplňky.
Boty, funkční ponožky a tričko, běžecké kraťasy, isodrink, energetický gel a energetickou tyčinku.
Všechno jsem narval do běžecké ledvinky nebo kapes a těšil se na budíček v 5:30.

Bylo 6:16 a já vyrazil

Venku bylo krásně. V kuchyni jsem si rozmixoval banán s polníčkem a zajedl to ještě jedním banánem. Zašel ven se psem a motivoval se hudbou. Pomalu jsem se převlékl, vazelínou se pojistil proti tření v zadní části těla. Bylo 6:16 a já vyrazil směr Libčice n. Vltavou. Ráno bylo opravdu krásně a první kilometry ubíhaly. V Roztokách, po cca 9 km, jsem si naplánoval svoje první občerstvení - 3 loky drinku. Další jsem chtěl po zhruba 8 km. Bohužel jsem se však nepodíval, jaký kopec na mě předtím čeká. První jeho půlku jsem zvládl běžet v relativně neměnném tempu. Ale sil ubývalo rapidně rychle. Nemělo cenu si hrát na hrdinu a tak jsem se rozhodl zbytek, asi 1 km, dojít rychlou chůzí. Alespoň jsem měl čas si pořádně protáhnout kotníky, protože mě začaly nepříjemně tahat. Kopec byl za mnou, hurá! Dávám dalších několik loků pití.

Nemělo cenu si hrát na hrdinu...

Musel jsem si ještě něco málo nechat na dalších 5 km, které mě čekaly cestou do Libčic. Zhruba v půlce cesty mě přepadla strašná chuť na jakékoliv ovoce. Myslel jsem na hrušky nebo jakýkoliv kompot. Jaké milé překvapení bylo, když jsem viděl pár metrů od cesty třešeň s dozrálými plody. Několik třešní jsem zhltnul s tím, že jsem se nezapomněl stále hýbat, abych nezatuhl. Dodalo mi to sílu a cítil jsem se skvěle. Zbytek cesty byla pohoda.

Po první polovině přichází krize

Dorazil jsem do Libčic a u prvních vietnamských potravin vyndavám energetický gel, který následně zapíjím zbytkem drinku. Jdu si koupit v rychlosti neperlivou Mattonku a vyrazím přes město. Na konci zahybám zpět na tu samou cestu odkud jsem přiběhl. Cestou zpět zhltnu dalších pár třešní a hřál mě pocit, že už jsem za půlkou. Dorazím zpět do Úholíček, kde se vydám trochu jinou trasou než předtím. Slunce nepříjemně pálí a nikde žádný strom. Začíná mě bolet a motat se hlava. Vezmu to tedy polní cestou přes les. Asi po půl kilometru mi dojde, že jsem to neměl dělat. Ocitám se najednou uprostřed rozpáleného pole a předemnou, dle mapy, další 3 km asfaltky beze stromů. Začíná mi být nevolno a bolí mě žaludek i hlava. Nohy vzdorují a lýtka pumpují bolestí. Modlil jsem se za to, aby tam někdo v tu chvíli byl, vzal mě za rameno a vyhecoval, ať běžím. Nikdo tam však nebyl. Zavřel jsem oči, slíbil si, že když to nevzdám, tak si hned po téhle cestě dám pořádnou dávku pití. Zatnul jsem svaly a vyrazil rychlou chůzí přes pole. Žaludek se ozval a já zadržel zvracení. Cestou jsem snědl energetickou tyčinku a zapil ji nezbytným množstvím vody. Žaludek se zklidil a stejně tak hlava. Ocitl jsem se na oné silnici a běžel proti fyzické bolesti nohou.

Nohy vzdorují a lýtka pumpují bolestí...

Předemnou se po několika minutách objevují první domy. Byl jsem na okraji Roztok. Byl jsem rád za civilizaci. Cesta mi vždy víc utíká, když kolem mě jsou domy a ostatní lidé. Přidám do kroku, protože bolest už se pomalu vytrácí. Krize byla za mnou a já byl plný euforie, protože na konci téhle dlouhé cesty už mě čeká jen rovinka jižně do Prahy. Chytám na přechodu frontu aut, kterou využiju na protáhnutí kotníků a stehen. Sbíhám po hlavní silnici a ocitám se na cestě, odkud jsem přiběhl. Čas už mě nezajímal, chtěl jsem to prostě doběhnout.

Slunce nepříjemně pálilo a já se proklínal

Rovinka z Roztok kolem Přírodního parku Trója ale k mému překvapení už nebyla tak hezká jako brzy ráno. Nikde žádný strom a slunce nepříjemně pálilo na hlavu. Proklínal jsem se, že jsem si nevzal žádnou pokrývku hlavy. Běžím po krajnici a myslím jen na to, až si dám doma sprchu. Další překvapení pro mě bylo, že mě ani jednou žádné auto nevytroubilo. Ačkoliv jsem očividně trochu zavázel, tak mě každý bez problémů objel a nebo zpomalil a čekal až projede auto z protisměru.

Dokázal jsem to!

Drž hubu a běž! A tak jsem držel hubu a běžel.
Předemnou se objevuje cedule s nápisem Hlavní město Praha. V duchu si jásám. Moje tělo už ale rezignuje a dává mi jasně najevo, že jsem se asi zbláznil. Jsem zhruba na 39. kilometru a mám toho už dost. Můj běh připomíná kulhání, hlava mi chce vybouchnout. Pití už je dávno v čoudu a tak se ponořím hluboko do sebe a snažím se na nic nemyslet. Ponořit se do stavu "flow". Z hlavní cesty sbíhám do cyklostezky kolem řeky, která se napojuje na Stromovku. Potkávám několik cyklistů a hlava mi říká, ať se jich zeptám na pití. NE!, říkám sám sobě. Drž hubu a běž! A tak jsem držel hubu a běžel. Jsem už ve Stromovce a mám pocit, že umírám. Vidím už tu dopravní značku, která mi označuje konec mé trasy. Posledních pár metrů ještě ze sebe vyždímu to minimum sil, co mi zbývá. Dotýkám se značky, zvedám ruce nad hlavu a ve mě explodujou endorfiny. DOKÁZAL JSI TO! Blázne jeden!

Chci další dávku!

Po zhruba minutě se dívám na mobil, na kterém se ukazuje výsledný čas 4:29:32. Trasa se mi sice započítala o cca 300 metrů méně, ale dle jiné mapy to bylo přesně 42,2 km. Píšu smsku přítelkyni, že jsem v pořádku, a kulhám si to zbývající kilometr domů asi další půl hodinu. Sundal jsem si boty i ponožky a jdu bos. Doma dávám sprchu a piju po malých lokách vodu. Chytá mě hnusná zimnice. Lehám na gauč a spím jako mimino.

Den poté se cítím o dost lépe, než jsem předpokládal. Svaly mě příjemně jen pobolívají. Kolena a kotníky téměř necítím. Splnil jsem si jeden ze svých životních cílů a mám chuť na další (delší) dávku běhu!

Co udělám pro příště jinak?


Rozhodně začnu s nějakou lepší stravou, protože je mi naprosto jasné, jak to tělu pomůže. Věřím tomu, že při lepším jídelníčku a více tréninku bude možné hranici posunout úplně jinam. Bude zřejmě lepší si vzít na delší tratě nad 40 km běžecký batoh. Do ledvinky toho moc nenacpete. Kdyby bylo ještě větší vedro, tak bych nestačil s pitím. Zkrátka, jíst a běhat tak, jak si tělo žádá. Nemá cenu se řídit striktně nějakými papíry... Je to jen v hlavě...